Pražáci se opět ve světě neztratili! Naopak, někteří se našli dokonce na medailových pozicích, pro jiné to byla zajímavá zkušenost s balkánskou organizací, ale všichni na letošním Mistrovství Evropy podali kvalitní výkon a to se počítá!
Do Targoviště, centra soutěže, jsme dojeli po 16hodinové jízdě z Prahy s ochutnávkou maďarského a rumunského způsobu řízení. Oficiální hotel Valahia sice nesl místy známky opotřebení, ale Čech se přece přizpůsobí a ze soustředění na Sklárně jsme zvyklí na ledacos. Jídla bylo dost, naproti byl hezký park a do místní zoo to bylo 5 minut klusem.
Hned při tréninku jsme zpozorovali některé kulturní odlišnosti – například zvyk obmotávat protiváhu okolo stromu nás poněkud překvapil, avšak věřili jsme, že pořadatel ví, co dělá. Místní vysokofrekvenční plašičky na ptáky skvěle vyplňovaly čtyřminutové přestávky mezi relacemi a pokud se někdo opravdu nudil, mohl hledat foxoringové kontroly. Ty sice na mapě nebyly, ale zato byly slyšet přes celý park. Přijímače vypadaly, že nějak fungují, tudíž jsme se šli převléct a hurá na zahájení!
Jako obvykle byl program zahájení oficiálně-kulturní. Nedá se říct, že by se něco výrazně změnilo, všichni pověření nás krásně přivítali a už se na jeviště hrnula místní folklorní vložka. Po krátké dvouhodinovce doplňené o ochutnávku místních pochutin (na zadní řady se nedostalo) jsme se společně vyfotili a vyhlíželi první závod na foxoringu. Marcela zatím bojovala na teamleaderech za informace, které se nevešly do bulletinu, ale pořadatel nás ujišťoval, že tam rozhodně jsou.
Na start foxu jsme dojeli krásnými městskými autobusy, nabitými až po strop. Na posledních mistrovstvích se nějak stalo zvykem zveřejňovat mapu již na startu (údajně pravidla, nebo něco takového). Z té vše vypadalo krásně průběžně a bez velkých výškových rozdílů až na jeden svah na začátku. Průběžnost bílého se bohužel nepotvrdila, většina závodu byla v terénu s vyrostlou trávou, která tahala za nohy a pokud člověk nedal pozor, šel k zemi. K tomu moc nepřispěla téměř neexistující volba pořadí ve většině kategorií, takže se závod smrskl na fyzickou rubačku. Specialitou závodu byly raketové doběhy z majáku za 45 vteřin, ale zlí jazykové tvrdí, že jedna z cílových jednotek byla mírně ujetá. Těžko říct…
Pro naše závodníky ale foxoring skončil výborně. Zlata získali Tomáš Exner s Majdou Endrštovou v juniorech a Leona Soukupová ve veteránkách D55. Lída Poláková, Fanda Šulc a Jarda Zach vyběhli ve svých kategoriích bronzové pozice.
Všechny závody se konaly v jednom lesním prostoru, avšak v jiných částech. Pro první klasiku však pořadatelé nejspíš hledali nejhustší porost, který v lese byl. Chudáci veteráni tak na dvoumetru často končili bez kontrol, zato hlavní kategorie na osmdesátce vybíhaly z lesa obalení kupou trnů. Martin Kinc si například musel nakreslenou cestu v mapě v realitě vyrobit, alespoň tam teď snad bude mapa trochu odpovídat. V mužích se nás jury snažila vyvést z rovnováhy původní diskvalifikací Kuby Šroma za údajnou komunikaci, což se nakonec nepotvrdilo a Kuba se do výsledkovky vrátil. Nu, zajímavá to situace.
Závod opět skvěle zaběhla Majda, s náskokem tří minut na druhou Žandu Fryšovou. Stejně tak Tomáš našel ideální postupy a bral pro ASP další zlato. Lída skončila v W65 bronzová a Simča s Leonou obě na smolném bramborovém místě.
Volný den jsme využili k relaxaci, prohlídce místních muzeí (včetně slavné zdi, kde zastřelili Ceaușesca), deskovým hrám a podobným seberozvojovým aktivitám. Někteří studovali mapy a snažili se vykoumat, co na nás pořadatel vymyslel na zbylé dva dny.
Druhá klasika zpočátku vypadala ještě hůře než ta první, minimálně podle vyvěšené mapy na startu. Tutti-frutti s bílou a zelenou, občas někde nějaká cesta, na což spousta závodníků reagovala s mírným zděšením. Realita se však ukázala být méně hrozná, než první dojem – les se dal poměrně dobře probíhat a cesty taky celkem seděly. Opět byly kontroly rozhozené skoro do všech rohů a spoustu závodníků potrápila dvoumetrová jednička mezi kolečky. Maják byl oproti mapě lehce hnutý, to prý abychom zůstali ostražití (Jurova otázka na akurátnost dostala odpověď „Welcome to Romania“). Jiný kraj, jiný mrav.
Simča Pešková se ale nenechala ničím zviklat a nadělila pět minut všem ostatním závodnicím pro suverénní zlato. Tomáš si po drobné chybce došel pro stříbro za vítězným Rumunem Badeou a Leona na osmdesátce vyběhla bronz. Majda skončila v juniorkách smolně o minutu pod pódiem.
Sprint byl opět ve znamení české dominance. Aby taky ne, když jsme si ho vymysleli, že ano? Trať byla poměrně dlouhá, ve dvacítkách to nejlepší šli těsně pod dvacet minut, dlouhé přeběhy přes pole od Ska a z majáku do cíle byly často dobrým testem vůle. Jako zásadní se ukázalo obíhat velký hustník na pomalém okruhu, který dokázal udělat i minutu ztráty.
Na druhou stranu pro diváky to bylo poměrně zajímavé sledovat, navíc si v doběhovém koridoru mohli užít i sledování některých držkopádů díky nerovné podložce.
Kralovala opět Simča a to o celé tři minuty, Leona s Tomášem stříbrní, Majda bohužel opět o půl minutky čtvrtá za Ukrajinkou – takový už je sport. Jarda se Štěpánem na rumunskou stavbu bohužel nevyzráli a brali 13. a 9. místo.
Závody tak byly u konce a zbýval už jen druhý tělocvik (=vyhlášení) po kterém následovala večeře v půl jedenácté (=hamfest). Zábava se táhla do časných ranních hodin a poté jsme po pár hodinách spánku opět směřovali do českých krajin.
Suma sumárum, všechno proběhlo ve výsledku celkem regulérně, vysílače vysílaly, závodníci běhali a rozhodčí poslouchali. Závodníci Rumunska také celkem příjemně překvapili, zejména jejich junioři se neustále zlepšují a proto bude potřeba i dále pilně trénovat, abychom stále obsazovali dobré příčky!
Děkujeme všem členům za příkladnou reprezentaci oddílu!
Oddíloví reprezentanti
- Magdalena Endrštová (W19)
- Tomáš Exner, Štěpán Pajskr, František Šulc (M19)
- Pavel Kolský (M21)
- Leona Soukupová (D55)
- Ludmila Poláková (W65)
- Marcela Šrůtová (realizační tým)